Jeseniky-prejezd 2011

Podávat objektivní zprávu o této akci je nesnadné. Může za to Růže, který nelenil a s inspirací a elánem sobě vlastními vychrlil své zpravodajství rychlostí mnohem větší, než jakou se proháněl po zasněžené pláni.Ostatně posuďte sami, zde jest jeho dílo k nahlédnutí. Jeho košatě epickému slohu nemohu konkurovat. Pokouševše jej trumfnout vybroušeným stylem, přechodníky minulými i trpnými nebo dokonce kondicionálem, ujistil jsem se, že tudy cesta nevede. Z hluboké deprese mě vytrhl paprsek inspirace: přečůrám jej lyrickým veršem.

První byl snadný: Velké širé zmrzlé pláně, | vichr duje jako svině - ale jaksi neměl návaznost. Začal jsem tedy podruhé, ale deprese už se opět blížila. Byl kalný leden, přejezdu čas. | Po pláni had lyžařů dychtivých vine se zas. Pokusil jsem se ještě zapracovat do veršů zlomené lyže svist a střízlivého Valacha bol, ale inspirace vyschla a v hlavě mi neustále vířil verš vyschlá Praděda číš a nedovoloval mi pokračovat v započatém díle lyricko-epickém.Místo dalšího pokusu o prozodii časoměrnou jsem si dal panáka, vrátil se zpět na zem a tedy ke stylu, jak jinak, přízemnímu.

Tohtoroční podnik začal bez zádrhelů: Jarda poučen loňským zaváháním se už týden před odjezdem buřtům vyhýbal tak, že před řeznictvím dokonce přecházel na druhý chodník. Martina měla jako obvykle audit a (to jsme ještě nevěděli ani my ani ona) navíc nějakého vira v krvi, což se projevilo tak, že nakonec převzala Jardovu loňskou roli. Přema opět podnikal či co, takže jsme utvořili sekci rakváčů, silně prořídlou: Jarda, Honza, já a Pepa - ten bez Maruny, která se rozhodla raději hlídat psa (no určitě ne proto, aby se vyhnula dalšímu omrznutí). Nedostatek duší jsme tak museli nahradit kvalitou a elegancí sobě vlastní.

Mlaďošská sekce byla také řádně prořídlá - Jana s Pavlem, Růža, Radeska s partnerem a Vendulou, k nimž se přidali ještě Svaťa a Milan. Vlastně už to také nejsou žádní mlaďoši, říkat jim rakváč-čekatel je však přece jen nešikovné.

Jinak jsme byli připravení na potíže - nedostatek sněhu a jiné meteorologické schválnosti, mlhy, vichry a mrazy - jež se dostavily naštěstí jen zčásti. Loňské nádherné počasí se nemohlo ovšem opakovat, to dá rozum.

Kupodivu stopa byla hned od Skřítku, a sjízdná. Modrý swix se ukázal jako opět ideální volba. I tak se mi ten kopec zdál zase o něco prudší než loni. U Hillaryho výšvihu jsme podle zavedené tradice provedli první košt útočného materiálu.

Zde jsme správně volili cestu přes Alfrédku, která je sice delší, ale krásné svezení nám za to stálo, rozhodně víc, než se plácat na ufoukaném hřebenu. Sice tu nejsou výhledy jak nahoře, zle člověk se může těšit i malými detaily, které jsou neméně pěkné.

Alfrédka nás uhostila horkou griotkou. Tentokrát jsme šli diretisimou na Jelení a po nezbytném odpočinku a přesnídávce jsme pokračovali hřebenem. Dokonce bylo dost sněhu a docela to jelo, a i když vítr byl silný a výživný (Pavel dokonce vystrkoval nos tak, že mu omrzl), nebylo to nic proti loňskému fučáku.

Po dlouhé době jsme dolů z Petrových kamenů jeli po sjezdovce. Ideální podmínky, bez ledových ploten, nádherné svezení i na běžkách.Poněkud více Pradědů na Kurzovní chatě nám zpříjemňovala dvě družstva dospělých idiotů, které školil zřejmě nějaký psycholog. Výrazně mi to připomínalo nácvik na vánoční besídku mateřské školky, proložený spartakiádou. Naštěstí bylo možno doufat, že jejich duševní zdraví bude následně zachráněno nažloutlou medicínou, které byly v baru dostatečné zásoby a po jejíž aplikaci se i z ošklivých stanou mladé krasavice a cíl team-buildingu bude konečně završen.

Na tyto konce jsme nečekali a vyrazili ke Švycárně, kterou jsme hrdině minuli a rovnou se nasadili do stopy dolů k Pelikánovi. Opět to byla nuda jako loni: prostě to jelo až dolů jako po kolejích.

Druhý den. Na Sedle je všechno jako vždy pořádně zmrzlé, jen to slunko by mohlo trochu... Dobrá stopa, prašan, ani nefouká. Krásně to jede, ani sjezdy, ani stoupání nejsou tentokrát problematické.Na Šeráku borůvkové knedlíky a keprníčci.

Dolů jedeme opět sjezdovkou, tentokrát pěkný firn, skoro bez ledu, ne boj jako loni. Přes Petříkov rovnou na Paprsek, stopy krásné, bez zrcátek. Tady jen nějaký ten panák a pivo a ještě za světla loukami domů. Zase naprosto ideální podmínky - zmrzlý základ a na něm deset čísel prašanu. Přesto si na něm dokázali umělci mladé sekce přivodit několik zranění včetně zlomeniny ruky - no ale ti přijeli až po deváté hodině správně rozkurážení. Pavel musel dokonce hodit brzdícího tygra i v tělocvičně, jak mu to jelo. No a Valaši se na Paprsku tak přilepili, že dokázali dorazit až o půl jedné. Ani to moc nevadilo, takový byl na večírku řev.

Ráno bylo deset pod nulou a chvílemi to vypadalo, že bude i opalovačka, leč nebyla. Nicméně louky byly sjízdné a i když šlepr na Návrší nefungoval, nemělo to chybu. Jak by také mohlo, když uvážíte, že se podávaly lívanečky s horkými borůvkami, šedí vlci a dobré pivo. Zvedali jsme se těžce.

Stopa traverzem byla naprosto skvělá, a když do ní začal padat čerstvý prašan, ještě lepší. Jarda vyhlásil jízdu na rekord. Škoda, že traverz je tak krátký - dole už to jet nešlo a přes louky to byl otravný pochod, bylo po rekordu. Dokonce nám bylo jedno, jestli procházíme stádem krav nebo býků. Naštěstí jim to bylo fuk taky.

A tak skončil 35. přejezd. Přežili jsme, utužili jsme se a nezbývá, než se rozloučit zvoláním

LYŽ SI RIĎ! s lyžaři a HANBA! FŮJ! s absentéry

home fotky