Jeseniky-prejezd 2010

Letošní ročník ještě nezačal a už došlo k prvnímu zádrhelu: Jarda se najedl buřtů. Tento fakt by sám o sobě tolik neznamenal, kdyby to nebyly utopenci zapomenutí v láku od léta. Jardovou absencí došlo k dalším narušení beztak oslabené brněnské sekce, neboť Přema se věnoval šoubyznisu a Rades s Evou vyměkli.

Nicméně předpověď byla výjimečně skvělá - rosničky předpověděly, že bude mrznout jak se patří a fučet taky, nebe jen lehce zatažené. A tak se také stalo. Zkušeně jsme jeli až druhým autobusem, který obvykle na Skřítek dojíždí první. Vítalo nás tu slabých -10°C, pivo a česnečka.

Modrý swix se ukázal jako ideální volba a stoupání na hřeben jsem tentokrát opět po dlouhé době absolvoval na lyžích. I tak se mi ten kopec zdál zase o něco prudší než loni. U Hillaryho výšvihu se poprvé ukázalo, jaké důsledky má konzumace nezdravých uzenin - místo rozjímavého oddechnutí a vypláchnutí dutiny něčím dobře destilovaným pokračoval Pepa s Marunou rovnou dál, nedbaje na zavedené tradice.

Nahoře na hřebenu foukalo proti jak sviňa a mráz byl ještě větší, i když na obrázku to je idylka. Ale výhledy byly skvělé a protože ve stopě byl čerstvý sníh, jelo to i proti větru docela rychle a příjemně. Na Jelení studánce nějací sněžničáři vařili polévku, ale nedali. Mráz byl čím dál větší a vítr na nám rval hůlky z rukou, takže jsem si je co chvíli píchl mezi nohy. Huba mě bolela, jak jsem pořád kroutil grimasy, abych neomrzal a v hlavě mi hučelo z kraválu, který dělala větrovka třepající se ve vichru. Nejhůře na tom byla Maruna*, ta si snad musela do kapes naložit kamení, aby ji to neodneslo.Řeknu vám, je to nerozum lézt v takovém počasí na hřebeny.

*) Však taky namrzla, dokonce i doktoři byli angažováni, ale to až v Brně. Naštěstí se jí omrzlá tvař zase uzdravila. Co by si jinak Pepa počal!

Na Petrových kamenech už to přesahovalo rozumné meze zdravé turistiky, takže jsme to vzali rovnou na Kurzák, což se neobešlo bez několik pádů do hlubokého sněhu, potměšile ukrývajícího pod zmrzlou krustou další závěje, z nichž se vyhrabat nebylo právě snadné.

Na Kurzáku výtečná polévka, bavorské vdolečky a samozřejmě Pradědy. A protože naše tempo, poháněné mrazem a vichřicí, bylo tentokrát skvělé, vyjeli jsme si ještě na Praděd opravdový. I zde fučelo jak blázen a teploměr ukazoval -14°C. Raději jsme rychle sjeli na Švycárnu - v lese už bylo příjemně - a po jednom borůvkovém pohlazení jsme se západem slunce uháněli k Pelikánovi. A to doslova, protože místo obávaného sjezdu závějemi hlubokého sněhu jsme valili vyfrézovanou stopou po širokém mašestru, končícím rovnou před vchodem.

U Pelikána už čekal Jaroušek se svým týmem kuchařek, pípa čepovala a my jsme vyfasovali pěkný dvoulůžkový pokoj. Byli jsme sice čtyři a nakonec - jak se ráno ukázalo - nás tam spalo sedm, ale přesto to byl jeden z nejhezčích prvních dnů přejezdu, které pamatuji.

Druhý den. Na sedle je všechno pořádně zmrzlé, sníh křupe a sjezdařům se nechce na kopec, ale obloha vymetená a pere slunko. Dobrá stopa, prašan - lyžařův sen. A dokonce ani nefouká. Kousek před Červenou horou nás dojíždí Martina, která se zbavila auditorů. Z Keprníku po druhé v životě vidím víc než mlhu. Na Šeráku borůvkové knedlíky a keprníčci.

Dolů jedeme tentokrát sjezdovkou, nechce se nám po kamenech traverzem objíždjícím sjezdovku. A dobře děláme - Šárka i Ondra tam zlomili po lyži, Růža zase přijel bez hůlky. Na sjezdovce je to dost boj, plotny sice nebyly až tak zledovatělé, ale pro běžky problém. A když už jsem to ustál, složila mě jakási holčina, které zatáčení dělalo dost potíže. Nakonec jsme přežili, jen jsem si ušlápl kolečko na hůlce. Hned za půl hodiny jsem měl nové - nějaký dobrák si přímo přede mnou zlomil hůlku a tak jsem ho o tu s kolečkem pohotově obral.

Na Paprsku, kde jsme potkali Viléma a Bráchu, byly stopy zase frézované a krásně jsme se projeli. Knedlíky jim sice došly, Praděd to ale jistil. Dolů opět novinka - místo krkolomného boje při sjezdu krásný manšestr a vyfrézované stopy až do S. Města. Žádné čelovky, pády a tygři, zato malebný západ slunce. To tu ještě nebylo.

V sále budujeme útulek a pojídáme tradiční pečené kuřátko se salátem - Jaroušek se překonával jako vždycky. Jen pípa trochu kulhala. Přednost totiž mělo rozdávání turistických razítek lyžařkám - ovšem velmi diskrétně, na místo neopálené horským sluníčkem, aby kresba pěkně vynikla.

Martinina sekce opět nezklamala a nedojela jako obvykle za hluboké tmy, ale ještě později. Pavel, který nebyl pod dohledem, tentokrát z Paprsku dokonce dojel sice těsně po Růžovi, zato mnohem veselejší, takže Růžu skoro nepustil ke slovu či akci.

Večírek byl podle ryku Valachů zřejmě divoký, tož jsme popíjeli vínko, všechny tři značky byly správně lahodné a my zavčas zalehli. Jen ti Valaši nás pořád budili svým nelidským řevem.

Ráno mrzne až praští, jak už to ve S. M. bývá - pokud právě neleje - zvykem, ale nefouká. Na pláních do Stříbrnice jsou na všem překrásně narostlé ledové krystaly, tenké jako papír. Jedeme stále na modrý, ale skluz to tedy nemá. Je azuro a na slunci není ani moc zima, ale stačí zajet do lesa a je to jako do mražáku. Vynecháváme vlek a jdeme na Návrší pěšky okolo, abychom si udělali hlad a žízeň na šedé vlky a česnečku. Byla giganticky neskutečně majestátně dobrá.