Jeseniky-prejezd 2014

Mluvit letos o PŘEJEZDU Jeseníků by bylo velmi přehnané. Konečně se zdá, že na slova slovutného profesora Václava K. nedochází a starý pán se nejspíš s globálním oteplování zcela mýlí. Ovšem soudě podle závějí v Alpách a vichřicí a kalamit v Americe, jde ve skutečnosti o potvrzení jeho tezí, neboť vyjímka potvrzuje pravidlo. Radost z toho ovšem nemá nikdo, tedy kromě starého páno, který Lívii přesunul k Dunaji a sám... - ale nepomlouvejme. Silničářům chybí sníh stejně jako lyžařům, kteří mají ošlapané boty. Ti první zase mají i po zimě stodoly plné bělounké soli. Třeba to nebude až tolik vadit - rčení "únor bílý pole sílí" jim zaručuje, že stodolu v létě stejně nebudou mít čím zaplnit. Nicméně globální oteplování se projevuje velmi nevhodně a je třeba s tím něco dělat. Pokud to není ovšem dílo třešniček, kteří se opět semkli a hromadnou modlitbou si vymohli... chci říci poručili větru dešti, aby pana V.K. pořádně namíchli alespoň doma. S tím se nedá dělat nic.

Základní otázka letošního ročníku zněla: vzít si lyže? I optimisté na internetu sdělovali, že lyžovat se v Jeseníkách nedá. Nakonec zvítězil optimismus a lyže jsme vzali. To, že jsme je většinou nesli na zádech, bylo očekávané vítězství potměšilých pesimistů, což se vlastně dalo čekat.

První den zpočátku vítězili optimisté, kteří si lyže vzali. Vrstvou jinovatky (sněhem se to nazvat nedalo) jsme vyšli na Ztracené kameny, kde už bylo sněhu dost, aby se dalo jakž takž jet. Fučelo jak blázen (předpověď byla tentokrát zcela přesná, vítr v nárazech 120 km/h na hřebenech opravdu byl), ale správným směrem, takže jsme ani nemuseli moc voskovat. A když se i sjezdovka dala v pohodě sjet, stalo se, že jsme na kurzovní byli, já a Honza, už okolo půl dvanácté. To se nám ještě nepodařilo nikdy, to se muselo zapít. Na Švýcárnu byla stopa skvělá, a protože jsme se nezdržovali a odolali lákání borůvkových panáků, byli jsme u Pelikána ještě za světla. Odměna byla zasloužená, nejen vepřoknedlozelo a pivo, ale hlavně dvě útulné postýlky, do nichž jsme hned zalezli, abychom se před večírkem trochu prospali. Což se podařilo více než dokonale, protože jsme zaspali nejen večírek, ale i příjezd jak brněnské, tak i valašské sekce.

U Jelení studánky - to ještě moc nefoukalo

Druhý den jsme netradičně vyjeli už prvním autobusem a vydali se - pěšky - na trať druhé etapy. S běžkami to na Červenohorském sedle bylo tak padesát na padesát - snad by se i dalo jet, ale nestálo to za přezouvání, až na Keprník se stejně jen šlape nahoru, tak jsme je ani nenazuli. Na Keprníku jsem si připadal jak na šlepru. Vichr byl opravdu pořádný a zezadu tlačil tak, že jsme se při výstupu ani nezadýchali. Ostatně příchod na Šerák v jedenáct mluví sám za sebe. V lokálu nebyl skoro nikdo, obsluha stíhala - nevídáno. I svíčková, i keprníci, všechno bylo. Zato když jsme vylezli ven a pokoušeli se přejít na sjezdovku proti větru, připadali jsme si jako v Rusku: dva kroky tam a tři kroky zpět, jak si vítr foukl. Skoro to vypadalo, že polezeme po čtyřech. Lanovka se pěkně zmítala a vítr z ní rval sedačky i ochranné rámy, naštěstí létaly na druhou stranu od nás. Abych to zkrátil - do Starého Města jsme dojeli vlakem. (A udělali jsme dobře - Růža, který poctivě šel přes Paprsek, se dostavil s Alfem až o půlnoci.) Večer proběhl standardně - kuřátko se salátem a rychle se vyspat, než se objeví Valaši. Ti opět nezklamali.

Třetí den jsme už ani lyže s sebou nebrali a po víceméně zelených loukách přešli zkratkou do Dolní Moravy. Vcelku příjemná procházka nám připomenula jeden předešlý ročník, kdy jsme touto trasou šli v lijáku promočení na kůži. Že by to globální oteplení nebylo zas tak moc horká novinka?